Jiří Anderle v devadesáti

Když Jiří Anderle dnes vzpomíná na své dětství v Pavlíkově na Rakovnicku, nevybavují se mu pouze letopočty. Vzpomíná na babičku a její rázné průpovídky, na psa Fifinku, kterého tatínek vyhrál v kartách, na maminku, která i v těžkých válečných letech dokázala našetřit na knihu českých balad, nebo na učitele kreslení, jenž v patnáctiletém chlapci rozpoznal talent a prosadil, aby místo plánované práce v dole mohl studovat výtvarnou školu.

Právě podobné okamžiky tvoří Anderleho vlastní vyprávění o životě. Tragické události se v něm střídají s humorem a téměř neuvěřitelnými náhodami. Když se dnes ohlíží zpět, píše o životě plném změn, v němž mu byl přes všechna protivenství osud nakonec milostivý.

Od vesnických tancovaček do světa

Výtvarné nadání nebylo jediným Anderleho talentem. Během studií o víkendech hrával na bicí s Kapelou křivoklátských lesů po vesnických tancovačkách. Právě z tohoto prostředí vznikl jeho raný cyklus Vesnické tancovačky, s nímž absolvoval Akademii výtvarných umění.

Krátce po studiích přišla další z oněch náhod, které v jeho vzpomínkách vypadají téměř jako připravené scény. Na návštěvu přijel jeho spolužák Jiří Srnec a nabídl Anderlemu a jeho tehdejší ženě Miladě angažmá v právě vznikajícím Černém divadle. Následujících osm let tak Anderle strávil na cestách jako technik, kulisák i herec-mim. V době, kdy byla cesta na Západ pro většinu československých občanů téměř nemožná, projel s divadlem Evropu, Austrálii, Afriku i Ameriku.

Cesty měly pro jeho výtvarnou práci zásadní význam. V Edinburghu roku 1962 se poprvé bezprostředně setkal se soudobým západním uměním, později studoval v australských muzeích umění původních kultur a navštěvoval evropské galerie a výstavy. V roce 1964 v Benátkách při pohledu na proudící dav lidí dospěl k představě, která se měla stát jedním z východisek jeho tvorby: život jako theatrum mundi, velké divadlo světa.

Člověk, čas a jeho proměny

Člověk pak skutečně zůstal v centru Anderleho tvorby po celá desetiletí. Ne jako idealizovaná postava, ale jako bytost vystavená času, tělesnosti, touze, násilí, stáří i smrti. V jeho grafikách a obrazech se tvář proměňuje, rozpadá a znovu skládá, mladost se potkává se stářím, krása s groteskností a realita s představou.

Od šedesátých let vytvářel rozsáhlé tematické cykly – Bez kůže, Hry, Mezilidské vztahy, Portrét v čase, Iluze a realita, Apokalyptická genetika, Vanitas, Commedia dell'arte, Appassionata humana a mnohé další. Zájem o lidskou existenci přitom nikdy neznamenal jedinou polohu. Anderle dokáže být znepokojivý a temný, stejně jako hravý, ironický nebo překvapivě něžný.

Charakteristická je i jeho grafická virtuozita. Lept, suchá jehla, mezzotinta či jejich kombinace mu umožnily mimořádně přesnou kresbu a bohatou škálu tónů. Technická bravura ale u Anderleho nikdy není samoúčelná – je prostředkem, jak zachytit proměnlivost lidské tváře a těla a především působení času.

Úspěch, o kterém se doma příliš nemluvilo

Mezinárodní úspěch přišel poměrně brzy. Anderle vystavoval v zahraničních galeriích, účastnil se významných přehlídek grafiky a získal více než čtyřicet ocenění. Roku 1982 obdržel Grand Prix na Mezinárodním bienále grafiky v Lublani. Jeho práce se postupně dostaly do předních světových sbírek včetně pařížského Centre Pompidou a Metropolitního muzea umění v New Yorku.

V Československu přitom jeho zahraniční úspěchy v období normalizace zůstávaly do značné míry stranou veřejné pozornosti. Sám Anderle vzpomíná, že ocenění nikdy nebral příliš vážně a pracoval spíše v ústraní. Mnohem podstatnější pro něj zůstávala samotná práce – a pochybnost, zda už je opravdu dobrá.

Ta jej ostatně neopustila ani po desítkách let. V jednom ze svých současných ohlédnutí připomíná, že od dětství vyrůstal mezi lidmi, kteří tvrdě pracovali, zatímco on si – jak říká – „jen čmáral“. Odtud pravděpodobně pochází jeho celoživotní potřeba začínat další kresbu s nadějí, že tentokrát už by se mohlo podařit vytvořit něco dobrého.

Po téměř sedmdesáti letech tvorby je na téhle pochybnosti cosi sympatického.

Láska za lásku

Vedle obrazů a grafik má Jiří Anderle ještě jeden mimořádný talent: umí vyprávět.

Od roku 1997 vznikal jeho rozhlasový cyklus Láska za lásku, připravovaný s režisérem Vladem Príkazským. Anderle v něm vyprávěl o dětství, rodině, cestách, lidech, které potkal, i o zdánlivě bezvýznamných událostech. Vznikl tak svého druhu zvukový deník – osobní, humorný, někdy melancholický, ale především plný pozornosti k obyčejnému lidskému životu.

A možná právě tady se jeho vyprávění nejvíc potkává s jeho výtvarnou tvorbou. V obou případech se znovu a znovu vrací k paměti, času a člověku. K tomu, co z nás zůstává, co se proměňuje a co si neseme dál.

K devadesátým narozeninám tak Jiřímu Anderlemu můžeme přát především to, co mu zjevně ani po tolika desetiletích nechybí: zvědavost, chuť pracovat a schopnost dívat se na svět jako na příběh, který ještě zdaleka neskončil.

Jiří Anderle

Narodil se 14. září 1936 v Pavlíkově na Rakovnicku.

Český akademický malíř, grafik, ilustrátor, hudebník, spisovatel a sběratel.

V letech 1951–1959 navštěvoval pražskou Vyšší školu uměleckého průmyslu. V letech 1955–1961 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, malbu u profesora Antonína Pelce a grafiku u profesora Vladimíra Silovského. V letech 1961–1969 působil v Černém divadle Jiřího Srnce, s nímž absolvoval světová turné. Roku 1969 se stal asistentem Zdeňka Sklenáře a Jiřího Trnky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Ve své tvorbě se dlouhodobě zabývá člověkem, jeho tělesností, pamětí, stárnutím, mezilidskými vztahy a působením času. Vytvořil desítky grafických a obrazových cyklů a získal kolem čtyřiceti významných ocenění. Jeho díla jsou zastoupena v předních českých i světových sbírkách včetně Metropolitního muzea umění v New Yorku a Centre Pompidou v Paříži.

Jiří Anderle v aukcích Galerie Platýz

S díly Jiřího Anderleho se pravidelně setkáváme také v aukcích Galerie Platýz. Nejčastěji jde o grafické listy, které dobře ukazují jak jeho mimořádné zvládnutí grafických technik, tak témata, k nimž se během své tvorby opakovaně vracel.

V zářijové aukci, která se symbolicky koná právě ve dnech jeho devadesátých narozenin, nabízíme také mimořádně rozměrnou grafiku Nechť se duše těší jen touto chvílí. Kombinovaný lept a suchá jehla o rozměru 95 × 62,5 cm jde o otisk s č. 1 z číslovaného nákladu 70 exemplářů.

Její název ostatně může být docela dobrým přáním k devadesátinám: Nechť se duše těší jen touto chvílí.