Podkarpatská výtvarná škola: z chudého kraje umělecké centrum střední Evropy
Na mapě evropského umění 20. století existuje několik regionálních fenoménů, které dokázaly překročit hranice svého kraje a vytvořit svébytný výtvarný jazyk. Jedním z nejpozoruhodnějších je podkarpatská výtvarná škola, vzniklá ve 20. a 30. letech minulého století na území tehdejší Podkarpatské Rusi. Přestože šlo o hospodářsky zaostalý a převážně venkovský region, právě zde vzniklo umělecké hnutí, jehož význam bývá přirovnáván k obdobným národním školám ve Finsku, Norsku nebo na Slovensku.
Země, která okouzlila malíře
Po připojení Podkarpatské Rusi k Československu v roce 1919 se region otevřel novým kulturním vlivům. Dramatická horská krajina, dřevěné kostelíky, tradiční rusínská kultura a život horských obyvatel přitahovaly umělce z Prahy, Brna i dalších evropských center.
Historik Ivan Pop označil Podkarpatskou Rus za zemi širokých polí, horských hřebenů a jedinečných lidových tradic, která poskytovala umělcům nevyčerpatelný zdroj inspirace. České publikum tehdy objevovalo region prostřednictvím výstav, cestopisů i obrazů malířů, kteří zde nacházeli dosud nepoznané motivy.
Dva zakladatelé, kteří vytvořili legendu
Za skutečné zakladatele podkarpatské malířské školy jsou považováni dva mimořádní umělci – Josef Bokšaj a Béla (Vojtěch nebo Adalbert) Erdélyi.
Oba studovali na významných evropských akademiích a po návratu na Podkarpatskou Rus usilovali o vytvoření domácího uměleckého prostředí. Nechtěli pouze malovat krajinu, ale vychovat novou generaci umělců a vytvořit moderní výtvarnou školu, která by spojila evropské umělecké směry s místními tradicemi.
V roce 1927 založili v Užhorodě Veřejnou školu kreslení, která se stala kolébkou celé generace podkarpatských malířů. Bokšaj později vzpomínal, že jejich cílem nebylo jen vlastní umělecké uplatnění, ale vytvoření trvalé instituce schopné rozvíjet výtvarnou kulturu regionu.
Krajina jako hlavní hrdina
Podkarpatská škola nebyla jednotným stylem. Její umělce spojovalo především téma a vztah ke krajině.
V jejich obrazech se objevují horské vesnice, zimní scenérie, dřevěné kostely, pastevci, trhy i každodenní život Rusínů a Huculů. Na rozdíl od akademického realismu 19. století však tyto motivy zpracovávali moderním způsobem, inspirovaným impresionismem, expresionismem či postimpresionismem.
Bokšaj proslul monumentálními krajinami s výraznou barevností, Erdélyi přinášel evropsky orientovaný modernismus a psychologickou hloubku portrétů. Vedle nich se prosadili například Andrej Kocka, Fedor Manajlo, Vojtěch Borecký či Zoltán Šoltes.
Česká stopa na Podkarpatské Rusi
Méně známou kapitolou je vliv českých umělců. Na Podkarpatskou Rus přijížděli a působili zde například Antonín Hudeček, František Foltýn, Ladislav Kaigl, Milada Špálová-Benešová nebo Oldřich Blažíček. Jejich tvorba pomáhala místním umělcům navazovat kontakt s aktuálním evropským uměním.
Čeští malíři zároveň objevovali podkarpatské motivy pro české publikum. Vznikla řada obrazů, grafik a ilustrací, které formovaly představu české společnosti o nejvýchodnější části republiky.
Rusínské národní obrození štětcem
Podkarpatská škola nebyla jen uměleckým směrem. Stala se také významnou součástí rusínského národního obrození.
Stejně jako literatura nebo školství pomáhalo výtvarné umění utvářet kulturní identitu Rusínů. Malíři zachycovali krajinu, lidové zvyky, náboženské tradice i každodenní život, čímž vytvářeli vizuální paměť regionu. Podle Ivana Popa představovala podkarpatská malířská škola vrchol rusínského národního obrození ve 20. století.
Tragický zlom po roce 1945
Po připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu čekal školu dramatický osud. Umělci byli nuceni podřídit se požadavkům socialistického realismu, mnozí byli perzekvováni nebo vytlačeni na okraj kulturního života.
Zvláště těžce zasáhly poválečné poměry Fedora Manajla a další představitele modernistických tendencí. Část tvorby byla označena za formalistickou nebo ideologicky nevhodnou. Přesto se podkarpatským malířům podařilo uchovat základní kontinuitu tradice a jejich dílo dnes představuje jednu z nejvýznamnějších kapitol kulturní historie celého karpatského regionu.
Odkaz, který přetrval
Dnes jsou obrazy podkarpatské školy vyhledávány sběrateli v České republice, na Slovensku, Ukrajině i v Maďarsku. Díla Bokšaje, Erdélyiho nebo Manajla dosahují na trhu s uměním stále vyššího uznání. Jejich význam však nespočívá pouze v umělecké kvalitě. Podkarpatská škola dokázala něco mimořádného – proměnila okrajový horský region v kulturní centrum a vytvořila vizuální identitu země, která už dávno neexistuje na politické mapě Evropy, ale nadále žije v obrazech svých malířů.
Podkarpatská škola v aukcích Galerie Platýz
Tvorba autorů podkarpatské výtvarné školy se pravidelně objevuje také na českém aukčním trhu. V minulých aukcích Galerie Platýz byla zastoupena díla významných představitelů tohoto okruhu, například Vojtěcha Erdélyiho, Josefa Bokšaje, Andreje Kocky, Vasila Dvana Šarpotokiho, Milady Špálové-Benešové či Zoltána Šoltese. Jejich obrazy dodnes připomínají jedinečné období, kdy se na pomezí české, rusínské, ukrajinské a středoevropské kultury zrodil jeden z nejpozoruhodnějších výtvarných fenoménů 20. století.
