SVĚT GRAFIKY I. (lept a suchá jehla)
Když se řekne grafika, mnoho lidí si představí jednoduše obrázek vytištěný na papíře. Ve skutečnosti se ale pod tímto pojmem skrývá celá řada technik, které se od sebe liší stejně výrazně jako olejomalba od akvarelu.
Na začátek našeho seriálu jsme vybrali dvě techniky, které bývají často zaměňovány – lept a suchou jehlu. Na první pohled vypadají velmi podobně. Obě vznikají z kovové desky, obě se tisknou na ruční papír a obě dokážou zachytit neuvěřitelně jemnou kresbu. Přesto mezi nimi existuje zásadní rozdíl.
Když se kreslí do kovu
Představte si měděnou nebo zinkovou desku. Právě ta je základem obou technik.
V obou případech se do ní vytváří kresba, která se následně vyplní tiskařskou barvou. Povrch desky se pečlivě očistí, aby barva zůstala pouze v prohlubních, a pod vysokým tlakem se společně s navlhčeným papírem protáhne grafickým lisem. Papír se doslova vtlačí do rytých linek a vytáhne z nich barvu.
Výsledkem je originální grafický list, nikoli reprodukce. Každý otisk vzniká ručně a vyžaduje značnou zkušenost tiskaře.
Lept – když kreslí kyselina
Přestože název může znít trochu dramaticky, při leptu se umělec kovové desky téměř nedotýká.
Deska se nejprve pokryje tenkou ochrannou vrstvou vosku nebo laku. Autor do ní kreslí ostrou jehlou, která odkryje kov. Poté se deska ponoří do kyseliny. Ta naleptá pouze odkrytá místa a vytvoří jemné rýhy, které později zadržují tiskovou barvu.
Výhodou leptu je mimořádná přesnost. Umělec může kreslit velmi jemné linie, vracet se k desce opakovaně a postupně ji dále propracovávat. Proto bývá lept jednou z nejoblíbenějších grafických technik vůbec.
Suchá jehla – bez kyselin, přímo do kovu
Suchá jehla vzniká mnohem přímočařeji.
Žádný vosk. Žádná kyselina.
Umělec jednoduše vezme ostrou ocelovou jehlu a kreslí přímo do kovové desky. Při rytí se po stranách rýhy vytváří drobný otřep kovu, kterému se říká grát. Právě ten je tajemstvím charakteristického vzhledu suché jehly.
Na rozdíl od přesných linií leptu působí kresba měkčeji, sametověji a živěji. Linie mají jemně roztřepený okraj a často připomínají kresbu tužkou nebo uhlem.
Proč bývá suchých jehel méně?
Právě kvůli zmíněnému otřepu.
Při každém průchodu lisem se grát nepatrně obrušuje. Po několika desítkách kvalitních otisků začne kresba ztrácet svůj typický měkký charakter a linie se postupně stávají ostřejšími.
Proto bývají náklady suchých jehel zpravidla menší než u leptů. Není to pravidlem, ale právě fyzikální vlastnosti kovové desky často určují, kolik kvalitních otisků lze vytvořit.
Jak poznat, že držíte v ruce originální grafiku?
Existuje několik drobností, kterých si můžete všimnout i bez lupy.
Tou nejvýraznější je takzvaný otisk desky. Pokud se podíváte proti světlu, často kolem samotného motivu uvidíte jemně vtlačený obdélník. Vznikl tlakem grafického lisu, když se papír obtiskoval z kovové desky.
Je to jeden z nejcharakterističtějších znaků hlubotisku.
Samozřejmě neplatí, že každá grafika musí být takto otištěná, ale u leptů a suchých jehel jde o velmi častý jev.
Mistři leptu a suché jehly
Obě techniky si oblíbila řada významných českých i světových autorů.
V českém prostředí bývá se suchou jehlou často spojován Bohuslav Reynek, jehož komorní grafické listy patří k vrcholům českého umění 20. století. Reynek tiskl své grafiky často sám a každému listu věnoval mimořádnou péči.
Významné místo zaujímá také František Tichý, jehož lepty a suché jehly jsou ceněny pro mimořádnou kreslířskou jistotu a atmosféru.
Grafickým technikám se intenzivně věnoval rovněž Jiří Anderle, jehož monumentální hlubotisky spojují virtuózní řemeslo s psychologickou hloubkou lidských postav.
Mezi světově uznávané mistry hlubotisku patří také slovenský grafik Albín Brunovský, jehož fantastické kompozice jsou dodnes obdivovány pro neuvěřitelné množství detailů.
Lept a suchá jehla v naší aukci
Obě techniky jsou výrazně zastoupeny také v aktuální letní aukci Galerie Platýz. Dražitelé zde naleznou například práce Františka Kupky, Františka Tichého, Jiřího Anderleho, Oty Janečka, Josefa Istlera, Ladislava Čepeláka, Ludmily Jiřincové nebo Salvadora Dalího.
Právě možnost porovnat vedle sebe různé autory i různé přístupy ke stejné technice je jedním z nejlepších způsobů, jak se naučit grafiku opravdu „číst“.
V tom spočívá její největší kouzlo.
Pozor na kombinované techniky
U řady grafických listů najdete dvě nebo i více technik současně. Není to chyba ani nepřesnost. Umělci často kombinovali lept se suchou jehlou nebo například s akvatintou, aby dosáhli bohatšího výtvarného účinku.
Na popisu díla pak můžete narazit například na tato označení:
- Etching and drypoint (anglicky)
- Radierung und Kaltnadel (německy)
- Eau-forte et pointe sèche (francouzsky)
- Acquaforte e puntasecca (italsky)
- Aguafuerte y punta seca (španělsky)
Právě kombinace leptu a suché jehly patří mezi nejčastější. Lept poskytne autorovi přesnou a jemnou kresbu, zatímco suchá jehla dodá vybraným liniím měkkost, hloubku a charakteristický sametový výraz.
